na Blog.cz

Pod hladinou oceánu leží svět, o jehož existenci nemá lidstvo dodnes, ani ponětí. Dvanáctiletá Nefas o něm už pár let ví, ale teprve dnes nastal čas zařadit se mezi své. Mezi Gjorky. Nefas nechce nic víc, než najít konečně domov, pár přátel a zjistit proč vlastně musela vyrůstat stranou. V novém světě ji ale otevřená náruč rozhodně nečeká a její touha po kamarádech, se v mžiku smrskne na snahu proplout, a být neviditelná. Brzy sice zjišťuje, že pomoc může přijit z míst, odkud by ji nikdy nečekala, ale také, že kdo se ptá, mohl by dostat odpověď o kterou vlastně vůbec nestojí. Vstupte spolu s Nefas do místa, kde je všechno stejně nebezpečné, jako krásné a fascinující. Kde mají všichni svá malá tajemství a odraz minulosti je příliš silný na to, aby se dal jen tak překonat. (oficiální text distributora)

Ne, nebojte se, nenapsala jsem knihu (zatím ;-))! xD Ale někdo jiný (Tereza Benešová - http://colleenuw.blog.cz) ano a já mám tu čest vám ji představit - to vše díky projektu kritika (www.projekt-kritika.blog.cz). ;-) Mrkněte i tam! xD

Můj první Poetry Slam. Kdo vůbec neví, co to je, ať si otevře Wikipedii.

Poetry Slam se mi fakt začal líbit. Není to žádná školní recitace básniček, není to rap, hudba, ale není to ani povídka, kterou švihnete na papír a čágobelo, přečtěte si ji, až se budete nudit. Ne. Je to kontakt s publikem a v mém případě taky pěknej adrenalin ( xD ). A je to i přímá odezva posluchačů/diváků a možnost je získat/nadchnout pro nějakou vaši myšlenku a to osobně. Je to prostě něco intenzivního, něco, co chcete sdělit světu tady a teď, pořádně to zařvat do éteru. A v Poetry Slamu máte tu možnost. Je to příjemné. Je to víc, než jen psát. Je to i cvičit, přemýšlet, pilovat a pak jít a postavit se na to pódium a stát si za svým, pěkně si obhájit svůj názor, před živými posluchači z masa a kostí. V hodně směrech je to lepší, než se anonymně schovávat za obrazovku počítače a psát si povídky do šuplíku, popřípadě na blog (což samozřejmě dělám taky xD). Poetry Slam je... prostě žít.

Uvidíme, jestli se mu časem budu víc věnovat. Chtěla bych. Ale je to těžké - chce to odvahu. Každopádně premiéru mám za sebou, ve škole ve Švajcu, a mělo to i docela úspěch, takže jsem se rozhodla ten text nakonec přeci jen na blog dát! xD Jediné minus je, že Poetry Slam ve většině případů není od toho, aby se četl, ale aby ho ten, kdo ho napsal, živě přednesl na jevišti. No nic, spokojete se s touhle psanou formou... (Ještě malé upozornění: Není to žádná básnička! Jen rytmus... zkrátka něco živého... ;-))

Dneska mě docela rozesmutnil fakt, že mi v soutěži zamítli další povídku. (Elis mě ale zase rozveselila! ;)) No a tak je teda tady, abyste mi k ní řekli svoje. A klidně můžete mluvit/psát otevřeně, protože nejsem tak zaslepená vlastním velkolepým talentem (ironie, ironie), ale naopak se ráda poučím a dozvím, co se vám líbí či nelíbí.

Teď tedy něco k povídce. Jakákoli pochybná morálka, názory postav (i vypravěče) nebo (po)citové výlevy vyskytující se v textu rozhodně nejsou moje vlastní. Vše je fikce a snad jen za "myšlenkou" v závěru si stojím.

A ještě varování - povídka je uslintaná, sladkokyselá, s dobře maskovaným, ale přesto oplzlým erotičnem, no zkrátka vysloveně lízátková. Abyste se později nevyděsili, řeknu vám k tomu toto - celý text je znatelně inspirovaný mojí nejoblíbenější knihou, kterou je Lolita od Nabokova, konkrétně výrokem jednoho z prvních kritiků knihy, který prohlásil "že by se mu román zamlouval víc, kdyby Lolita byla chlapcem a příběh se odehrával na venkově" (tak nějak myslím, že to bylo). Přesto bych chtěla doufat, že je tahle povídka "originál", a že se obě díla shodují jenom ve stejném tématu.

Další moje inspirace pramení ze "skutečného" dění kolem nás, no prostě ze života. Vemte si obchodníky s bílým masem, všechny ty úchyly, zmizelé děti v televizních novinách, a tak dále a tak dále... Lízátkový kluk není zas až taková fatasmagórie, ne?

A teď už poslední prohlášení - jsem si vědoma, že můj cliché-závěr je podobný tomu v Lolitě. Ale víte vy co? Vůbec jsem ho tak neplánovala a už vůbec nechtěla, ale postupem psaní mi došlo, že ten "vztah" (mezi hlavními aktéry) nemá budoucnost, a že to ani jinak dopadnout nemohlo. Nabokov prostě "věděl" a já jsme k tomu poznání byla donucena dojít taky.

(PRVNÍ ČÁST tady)

P.S.: Děj se odehrává v Harryho šestém ročníku - pozměnila jsem si následující: Harry, Ron, Hermiona i Neville tráví svátky v Bradavicích.